Osmi vírníky do polského ráje

Druhý náš letošní výlet se konal na přelomu července a srpna. Protože bylo předpokládané letní počasí a náramné vedro, zamířili jsme na sever, k Baltu.

Polští přátelé pro nás zorganizovali první část cesty a v úterý 1.8. jsme mohli nasednout do celkem osmi vírníků a odletět směr Kaniów. Tam se k nám přidaly dva polské vírnky a po malé pauze na dotankování jsme se zvedli k druhému letu do Konar, západně od Varšavy. Teplota rychle stoupala, a proto jsme byli rádi, že s větrem v zádech se brzy objevilo cílové letiště. Přistání na trávě a skvělé uvítání s lukulskými hody v podobě masa, klobás a chlazených nápojů. Nádhera a ráj na zemi.  Je ovšem pravda, že největší vliv na nás měla místní řeka. Doslova platily okřídlené verše nejmenovaného písničkáře: Už ze mne vlna horka mizne, ochlazuj se organisme. Po prvním odvážlivci jsme byli postupně naloženi ve vodě všichni a to opakovaně až do pozdního odpoledne. Pak již bylo načase odletět a s klesající teplotou i množstvím benzínu v nádržích se blížila cílová stanice dne – Ketrzyn. Uvítala nás dobrá duše zdejšího letiště – Anna, která nám připravila skvělé pirohy. A to jsme ještě nevěděli, jak komfortní ubytování nám přichystali místní na následující dvě noci – nádherně a promyšleně zrekonstruovaný zámeček majitele letiště s úchvatnou zahradou a dvoumetrovými dřevěnými sochami. Po zaslouženém odpočinku jsme prověřili stav Hitlerova Vlčího doupěte, jehož historie nám byla podrobně popsána skvělou průvodkyní Jadwigou. I na taneček došlo…

Odpoledne jsme vzali zavděk pohodlné zábavě v podobě kánoí na řece a místnímu pohostinství. Večerní let nad  Mazurskými jezery se zapadajícím sluncem byl skvělou tečkou. Třetím dnem jsme zavítali k Baltu na letiště Bagicz a po dotankování se silnějším protivětrem se před námi objevil nádherný pás pobřežních pláží. Nad nimi se nám podařilo ještě před šestou hodinou dosáhnout nejvzdálenějšího cíle – Peenemunde. Pohled z dlouhého finále tohoto nacistického 2,5 km dlouhého letiště je vskutku impozantní a není problém se přenést v čase o několik desetiletí zpět… Jen stroje jsou trošičku jiné a naší výzbrojí tak maximálně špunty šampaňského J.

Exkurze do muzea s raketami V1 a V2 byla vhodnou dopolední náplní následujícího dne výletu a ruská ponorka z nedávné doby uchvátila množstvím technických detailů. Večerní lehký běh některých účastníků borovým hájkem a po pobřeží se zapadajícím sluníčkem byl krásnou tečkou za odpočinkovým časem.

Start v sobotu ráno proběhl bez problémů a dechberoucí pohled na poloostrov spolu s ústím řeky Odry v průběhu cesty a přístavním městem Štětín vystřídaly polské roviny ve vnitrozemí. Letiště Trzebicz Novy nás překvapilo lehce podmáčeným kilometrovým nádherným golfovým trávníkem. Díky němu bylo přistání jako do peřinek. Přivítal nám majitel letiště Ryszard a zavezl nás do blízkého města k doplnění potravinového dluhu…

„Shodou okolností“ se na letišti večer konala párty pro asi 200 lidí, kam jsme se bez okolků a rádi začlenili. Nebylo koho rušit v okolních lesích, a tak diskotéka trvala asi do dvou hodin. Ráno bylo letiště vzorně uklizené a po nějaké pařbě ani stopy…

V neděli nám už zbýval poslední skok od České republiky a do horšícího se počasí. To nám ale nezabránilo úspěšně dosáhnout svých cílových letišť. Vírníky přece můžou i do větru a nižší viditelnosti….

Někteří po přistání „uronili slzu, že už je konec“, ale vzpružila je myšlenka na slíbený výlet v půlce září na Sicílii. Takže zase za pár týdnů…

Lubor

« 1 z 2 »