Kamarád Tomáš patří už několik let do velké vírníkářské rodiny. Kromě létání, motorek, aut je také milovník vodních sportů a mě dal možnosti vyzkoušet si jeden z nejnovějších sportů, jetsurf. První pokusy jsem s tím absolvoval na bagráku ve Valticích, ovšem na začátku prázdnin mě pozval na druhé kolo, do Chorvatska. Jezdí tam s prima partou a kromě několika jetsurfů sebou vezou i vodní skútry a celou škálu dalších vodních hraček. Pozvání jsem rád přijal a vzal s sebou také syna Michala. Koneckonců, jemu jdou všechny technické sporty tak nějak samy od sebe. Připojil se k nám Maťo s Jardou a dvěma vírníky jsme za nedělního svítání vyrazili na jih, směr Jadran. Neproletět si trasu ADRIA pobřežím Chorvatska se stovkami malých ostrovů by byl neodpustitelný hřích. Ty pohledy na moře, pláže, města a ostrůvky mě nejspíše nikdy neomrzí. Z nějakých dvou až tří set metrů nad hladinou moře je to vážně nádherná podívaná.
Přiznám se, že mě dost zarazilo, že jsou v Chorvatsku v létě zavřená klubová letiště, což je dost nepříjemná komplikace, odkazující vás jen na velká mezinárodní letiště. Pokud se chystáte do této země letět, musíte navíc sledovat provozní dobu a případné prodloužené doby větších letišť, bez jejichž služeb se neobejdete. Ceny přistávacích poplatků a handlingu se totiž mohou odpoledne lišit klidně i v násobcích.
Po prvním přistání na území Chorvatska, na mezinárodním letišti v Rijece, jsme se vydali půvabnou vyhlídkovou trasou na Hvar ( snad jediné malé otevřené letiště, ale zase v CTR Brače) , kde nás Split radar koordinoval s hydroplánem, který na dohled od letiště Hvar I hasil lesní požár. Měli jsme tak možnost vidět De Havilland DHC Firefighter v akci doslova na dotek. Můj Cavalon má dost velkou nádrž, ve které před přistáním zbývá nějakých 30 litrů paliva. O poznání hůře je na tom Matúš s Calidusem s menší nádrží a výrazně těžším pasažérem. Když se na chorvatském pobřeží podíváte pod sebe, nouzové plochy k přistání tam budete většinou hledat marně. Všude jenom moře, skály nebo nekonečné zídky z kamenů. Jadran je sice teplý, ale vírník moc dlouho neplave. Není se tak čemu divit, že posádka Calidusu čtvrt hodiny před přistáním v komunikaci se mnou zmlkla a věnovala se střídavě sledováním svých přístrojů a každé cesty pod sebou. Po šťastném přistání jim v nádrži zbylo pár litrů. Už během přeletu z Brače na Hvar jim nad mořem na displeji svítila na palivoměru nula. Nakonec jsme ale všichni šťastně na zemi.
Kluci z místního aeroklubu nám ochotně objednali taxíka a za chvíli už jsme seděli na palubě trajektu, mířícího do Splitu. Tady sice existuje možnost přistát na letišti LDSP, ale poplatky, omezené stání na letišti a hlavně nemožnost vycestovat přes bránu ven natankovat u normální benzinky, to vše nakonec rozhodlo o alternativní cestě na Hvar s návratem lodí.
Za kamarády do Poljice to ze Splitu už není nijak daleko. Čekají nás tam dva dny, kdy téměř nevyleme z vody. Pro mě je, kromě jetsurfu a vodního skútru, největším zážitkem flyboard. Je to vlastně takové létající prkno poháněné proudem vody z hadice, připojené na trysku vodního skútru. Balancování nad hladinou ve mně vzbuzovalo respekt, ale Míšovi to šlo hned napoprvé, tak jsem to šel také vyzkoušet. Večer samozřejmě nesměla chybět grilovačka, hlavně ryby, které ráno nakoupil Tomáš na trhu. Když pak večer padnete úplně zničení do postele, je to nepopsatelná slast.
Tomáš a jeho partička zůstává celý týden, zato nás čeká návrat domů. Obsluha benzinky ve Vrbošce, pouhých pár kilometrů od malého letiště na Hvaru, si nás pamatuje z předloňska a je to všechny příjemné setkání. Návrat domů nebyl úplně zadarmo, protože vítr výrazně zesílil na nějakých 80km/h. Proletět rotorem přes hory byl zážitek a samotná cesta trvala o poznání déle, než směrem na jih. Zastavili jsme cestou natankovat na letišti Zagreb LDZA, užili si tamního parádního zázemí a občerstvení pro piloty na stojánce GA, a pak už hurá domů…..
Další cestu do Chorvatska k moři chystáme zase po hlavní turistické sezóně, kdy je tu přeci jen klidněji, ve vzduchu i na zemi.
Pojďte létat s námi
