Afrika 2024 #5 Zimbabwe

Viktoriiny vodopády za všechny prachy

Letět do Botswany a Zimbabwe není jenom tak. Měsíc dopředu jsme prostřednictvím zkušeného afrického zástupce začali řešit povolení letu. Podle nej je získání povolení v Botswaně jednoduché, zato v Zimbabwe téměř nemožné. Delta řeky Okawango, která ústí do pouště a Viktoriiny vodopády jsou dva hlavní taháky. No a už letíme po Zimbabwe. Víme určitě, že budeme muset na dlouhé cestě k vodopadům udělat několik zastávek. První při vstupu na mezinárodním letišti FBJN Bulawayo. Pod námi je nekončící a jen občas skupinkou malých domků přerušená buš. Nízký, ale nekonečný porost mírně zvlněné krajiny.

Lutzovi se rozsvítí kontrolka teploty vody, signalizující zvýšenou teplotu chladicí kapaliny. Normálně bych mu poradil, ať kontroluje teploty vody a oleje na ukazatelích a varovného světla si nevšímá. Pokud jej to štve, ať kontrolku zalepí černou páskou. Ale vzadu má Jardu, venku je ke 40 stupňům a nadmořská výška skoro 4000 ft. Odsud bychom je fakt neradi zachraňovali.

Navíc nám domácí říkali o obvyklých obyvatelích, kterými jsou mimo jiné černé mamby. Ty jsou při vysokých teplotách dost naštvané a s takto naladěným útočným hadem je lepší nic si nezačínat.

Proto volíme variantu přistání a kontroly Lutzova stroje. Před námi necelých 10 minut letu je letiste Farvic. Při příletu k němu vidíme téměř kilometr dlouhou plochu s občasnými keříky zřejmě patřící k nedalekému dolu. Vypadá nepříliš udržovaně, avšak použitelně. Přistáváme společně na kraji letiště a kontrolujeme konektory, kontrolky a okruh chladiče. Vše vypadá v pořádku. Ovšem znáte motory Rotax 914 v extrémním horku. Pokud jej nenastartujete ihned, za chvíli se vám to nepodaří a budete muset počkat do vychladnutí.

Všude na zemi jsou nízké keříky s ostrými bodláky takže se snažíme moc nepojíždět, abychom nepíchli přední kolo s přece jen tenčími plášti. Budeme muset počkat na zchladnutí a potom už spěchat, abychom byli v plánovaném čase v cílovém letišti.

Odněkud se začínají trousit první zvědavci a zanedlouho přijíždí v pick upu i ochranka z dolu. Předkládáme jim doklady a vysvětlujeme důvod neohlášeného přistání. Darujeme jim nálepky našich cest a čepice a oni vyčkávají zvedavě na start. Maťo má prázdné zadní kolo. Zatímco se pokouším dovolat na cílové letiště a domluvit zpoždění ( spojení s Harare info už jsme minimálně půl hodiny nebyli schopni navázat) kluci kolo opraví výměnou duše a se zpožděním, ale už zase všichni jdeme startovat. Po vzletu vidím přijizdet dalších několik aut a než předrotuje poslední Lutz, jedno přijíždí před něj s blokuje mu start. Chvíli kroužíme společně nad letištěm. Potom rozhodujeme, že Maťo poletí dále podle letového plánu a já přistanu a pomohu klukům při diskuzi s policii.

Když jdete vykoupit banku, máte podle hollywoodských filmů 4 minuty. Tady policie přijíždí do 15 minut. Ovšem v několika terénních autech v počtu asi 15 policistů.

Postupně všem ukazujeme doklady a letecká povolení a vysvětlujeme důvod neohlášeného přistání. Toto už znám a nemá cenu ani se hádat, ani spěchat. Všichni jsou černí a s úsměvem chápou moji žádost, že nám bílým je po hodině na slunku přece jen horko a uvítali bychom přesun do stínu nízkých stromků na kraji letiště, než nám jejich nadřízený zavolá nějaké finální rozhodnutí. Nikdo nikam nespěchá. Oni jsou v práci a teď tu mají zajímavý případ. Po více než hodině volá Maťo z Bulawaya, a dává nám číslo na řídící věž, aby potvrdili policistům, že jsme očekáváni. To ovšem nikoho nezajímá a kontakty jen postupují svým nadřízeným někde v Gwandě. To je nejbližší město, odkud přijeli. Po pěti hodinách čekání se přece jen stmívá a začíná být jasné, že se nikam nepoletí. Majitel dolu je i s klíči od hangáru v hlavním městě Harare. Takže pod dohledem policistů tlačíme naše stroje do areálu dolu, kde budou v bezpečí. Seznamujeme se s celým managementem a neustále čekáme na vracení pasů a povolení. Teď už ne odletět, ale alespoň se jet někam ubytovat. Pasy nakonec nedostaneme, ale jeden z policistu nás odveze najít ubytování a přijímá pozváni na večeři. Propastný rozdíl mezi Jihoafrickou republikou a touto zemí si musí uvědomit na první pohled každý. Rozmlsaní z nízkých cen a výborných služeb v Jihoafrické republice přichází probuzení. Penzion normální úrovně pro nás tři v malém městečku uprostřed Zimbabwe vyjde na noc bratru na 300 USD. Vybíráme tedy ubytování do stovky. Úroveň je africká horko, komáři, elektriku stejně po půl hodině vypínají, WiFi žádná a ve vaně žije místní hmyzí komunita. Kluci jsou ráno od komářích štípanců flekatí jako po neštovicích, já mám štěstí a vyváznu s pár zásahy.

Přes noc naštěstí někdo z nadřízených rozhodl, že můžeme letět. Vyzvedává nás jeden z policistů vlastním vozem. Máme cestou defekt. Měníme pneu za opravdu hodně ojetou rezervu a nás při tom ještě stále nic nenapadá.

Celé včerejší osazenstvo v počtu minimálně 10 mužů a žen se s námi přijelo rozloučit. Jaké je naše překvapení, když máme náhodou také defekt. Já mám prázdná všechna tři kola, Lutz jenom jedno.

No super. Slunce už zase pálí a jedinou zadní nahrání duši si vzal včera Maťo. Přední máme 4 Ks. Asi nějaká chybička při výběru náhradních dílů.

Naštěstí mám ve vírníku kompresor a dlouhou přípojku na dofukování kol. Vidíme v pláštíích zapíchané desítky malých bodláků, tak kola zkusíme dofoukat, odstartovat a problém přesunout na letiště v Bulawayu, kde už Maťo zajistil pomoc od Rodneyho, což je pilot, majitel hangáru, stavitel letadel a majitel docela velké firmy, vyrábějící důlní zařízení. Navíc velmi prima chlap a ochotný hostitel. Pilotní komunita všude na světě drží při sobě.

Přistání na mezinárodním letišti v Bulawayo bylo dost zajímavé

Přistál jsem přesně na jen na zadní kola až na hranici pojížděčky a využil vztlaku rotoru a dopojížděl jeho pomoci na vyčkávací, kde jsem ubral plyn a virnik stál na místě jako přibitý.

Potom jsme jej chvíli zkoušeli tlačit. Nakonec jsme odjeli na stojánku jenom díky elektrickému pohonu.

Díky Rodovi, jeho asistenci a dílně jsme na 6 kolech zalepili 44 děr. Matúš vykoupil v jedné cykloprodejně téměř všechny jejich lepící sady. Nahradni duši jsme nikde ve městě nesehnali.

Konečně je vše opraveno, máme natankováno, podán plánek do Victoria Falls a žádám na věž start motoru. Na tomto letišti používají pouze frekvenci approche až na zem. Na frekvenci věže jsem se před příletem nedovolal.

Naše komunikace

Věž: Přejděte na věž

Já: Nemám jinou frekvenci. Na frekvenci Nkomo Tower 118,300 nikdo neodpovídá

Věž: Přijděte na věž

Já: Jako, že nahoru na věž?

Věž: Ano nahoru

Nemáte zaplaceny navigační poplatky a nemáte povolení letu.

Ale číslo povolení jsme dali do letového plánu a přistání jsme platili na handlingu.

V Zimbabwe jsou kromě přistávacích ještě navigační poplatky ovšem jiné organizaci. Přistávací za tři virniky 47$ navigační 223$ – už se mi tu přestává líbit.

Nemáte nové povolení, protože jste měli přistání na prázdné pneumatice, je potřeba doložit záznam o servisu autorizované firmy a vypsat protokoly o závadě a vše poslat s novou žádostí do Harare na nové schválení.

Je 12:30. Všichni nám pomohli. Proto to trvalo jako obvykle pouze 5 hodin. Vypsali jsme minimálně 10 protokolů plus dva listy s popisem a zdůvodněním. Doložili jsme manuál, letadlovou knihu s průběhem údržby, dopsali do ní zprávu o opravě, pilotní a technicky průkaz a můj průkaz inspektora techniky vírníků- tedy osoby pověřené údržbou techniky ( štěstí, že to vše vozím sebou nejen v elektronické podobě).

Bože jak já miluji zimbabwské úředníky.

Kdekoliv se tady dostaneš do jejich spárů na jakékoliv úrovni, vždy tě to stojí čas a peníze.

Ráno jsme dle dohody v 7 připraveni startovat ale pozor. Na věži se změnila obsluha a proces prověření naší včerejší kontroly začíná znovu. A následně nové podání plánu.

Pohled na vodopády ze vzduchu, stál sice v součtu hromadu peněz a času, ale je to neopakovatelný zážitek.

Po pristani se na briefingu dozvídáme, že létání vlastním strojem nad vodopády je zpoplatněno 200$ za stroj a let. My se ovšem nepřiznáme a řídící nás nepráskne.

Odpoledne se jdeme na vodopády podívat jako normální turisté a opět nás trochu zaskočí vstupné 50$ na osobu. Ale když už jsme tady….

Další den jdu na věž, místo na breefing a dohodnu výlet nad vodopády znovu bez nutnosti poplatku v rámci odletu z CTR.

S další malou epizodou v Bulawayo se konečně šťastně večer opět vrátíme do JAR.

Hodnotíme tento výlet, jako naši první a zároveň poslední návštěvu Zimbabwe. Tato země se posunula na mé letecké černé listině hodně vysoko až těsně za Egypt.

Pokud byste byli v těchto zemích králem, prezidentem nebo alespoň předsedou vlády a osobně mě pozvali, jsem ochozem udělat výjimku …..

Facebook
Twitter

Další aktuality

Afrika 2024 #6 Mozambik, který se nekonal

Afrika 2024 #5 Zimbabwe

Afrika 2024 # 4 Mpumalanga