Letošní první výlet byl naplánován do Německa, 12.16.6. s cílem muzeum v Sinsheimu a vinné údolí řeky Mosely. Přihlásilo se celkem sedm vírníků, z toho pět osádek po dvojicích a dva vírníky s jedním členem osádky. Po snadné domluvě se oba jednotlivci nakonec sesedli do jednoho stroje, takže výsledný účet byl optimálních šest vírníků s dvanácti osobami.
V pondělí desátého jsem nastavoval poslední detaily cesty. Počasí nevypadalo nic moc, ale doufal jsem v nějaký vývoj oblačnosti v čase. Čechy byly dle předpovědi výrazně lepší, Morava zataženo a déšť. Sraz moravské části výpravy jsem tedy raději posunul z Přerova až do Plasů s individuálním nebo skupinovým letem. Středeční ráno vypadalo o něco lépe než na předpovědi, ale i tak byl odlet v 9.00 z Luhačovic nereálný. Za neustálého WhatsAppoveho skupinového spojení jsme si referovali aktuální podmínky. Robert s prvním vírníkem přistál v Luhačovicích v 11.30, dotankoval, přibral Víťu a společně jsme odstartovali směr Lubošovo a Blančino letiště ve Světlé nad Sázavou. Tam už byly natěšené další dvě osádky a ve čtyřech jsme odstartovali s cílovým letištěm Plasy. Počasí už bylo luxusní, sem tam bochánek, a tak jsme si cestu užili na maximum.
V Plasech po přibrání dalších dvou osádek a dotankování (díky za benzín, Karle) jsme odstartovali směr Berg Feuerstein, což je nádherné letišťátko směrem na Sinsheim. Robert s Víťou došplouchli do nádrže a hurá dále. Přistání v Mosbachu-Lohrbachu nemělo chybu, stroje jsme připravili na dvě noci a hurá do hotelu. Po předchozím ranním nevlídnu jsem téměř nevěřil v dolet do cíle ještě ve středu, ale osádky byly skvělé, šest členů skupiny také není příliš, a tak se nám povedlo splnit předsevzetí.
V Sinsheimu jsem rezervoval oblíbený hotel hned vedle muzea. Ubytovali jsem se a hurá na večeři a do hajan. Ranní luxusní snídaně naladila všechny dorůžova a k tomu přispěla i slevenka od hotelu do muzea. Super.
Muzeum samotné je velké, pohodlně na celý den. Fajnšmekři libující si v technických detailech se samozřejmě mají tendenci zdržet mnohem déle. V podvečer všichni vypadali spokojeně, uchozeně a vzali za vděk restaurací typu „zaplať jednu cenu a sněz co chceš“.
Další den jsme nijak nespěchali, opět skvěle posnídali a nechali se odvézt na letiště. Přistání v Trevíru (=Trier) jsme měli kvůli manévrům Bundeswehru povoleno po patnácté hodině, takže poklidné dotankování a příprava na let. Počasí nám ale nepřálo a v cílové destinaci se zatáhlo oproti předpovědi výrazně více. Červená písmena „I“ na mapě se stejným výhledem do večera nevěstila nic dobrého, takže jsme raději debatovali o letu tím směrem, kde je hezky. Volba padla na Norimberk, našli jsme letiště poblíž a já jsem zašel na věž se rozloučit. Řídicí se nejprve zděsil, když jsem mu oznámil, že chceme odletět. Pak jsem viděl úlevu v jeho očích, když zaregistroval změnu směru letu. Zakrátko jsme byli už na cestě východním směrem a po chvíli se objevilo letiště s pro nás krkolomnějším názvem Herzogenaurach. Dotankování nebylo třeba, byť benzín měli (pro příště) k dispozici. Zato nám trochu vyhládlo a místní skvělá a vyhlášená italská restaurace nám naservírovala výtečnou krmi. Taxík a ubytování v hotelu dle Bookingu „v centru“. Pěšky na okraj centra asi na 15 minut, ale i tak fajn. Šli jsme se projít, někteří napít a užívali si vlahého večera.
Další den jsme celý vyhradili prohlídce Norimberku. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli návštěvu bývalého nacistického shromaždiště (až pro stovky tisíc osob!) s muzeem, norimberského hradu a centra města. Místní dopravní infrastruktura fungovala skvěle, takže jsme si ušetřili nohy i na podvečerní prohlídku sklepa, kde byly během války (už od roku 1940, kdyby náhodou třetí říše prohrála) uchovávány vzácné německé umělecké předměty včetně korunovačních klenotů. Ty mimochodem skončily po krkolomném osudu a trojím stěhování nakonec ve Vídni a Rakousku se nějak nechce je navrátit zpět do původní země.
Nedělní nádherné počasí lákalo k dalšímu letu. Po půl jedenácté jsme se zvedli opět do vzduchu ke zpátečnímu letu. Dotankování v Plasech, rozloučení s frýdlantskou osádkou a pokračujeme do Světlé nad Sázavou. Krátká zastávka u pohostinných Novákových a po dvojicích jsme odstartovali k domovům. Poslední dvojice dospěla do Luhačovic kolem půl páté a následný „skok“ do Nového Jičína dovedl i Roberta k rodině.
Díky zkušeným pilotům probíhala i přes lehkou nepřízeň počasí a změnu plánu cesta bez jakýchkoliv problémů. Děkuji všem za účast a za skvělý přístup a těším se na další výlet.
