Večer mě Alfonso, pilot z letiště La Morgal, hodil autem do hotelu v centru Ovieda. Ale ráno už jsem se těšil na cestu zpět na jednokolce. Pořídil jsem si cestovní, lehkou Inmotion 8. Váží 15 Kg a ujede 35 Km. To je sice zlomek proti mé oblíbené Inmotion 11 s odpružením a dojezdem vyzkoušených 80 Km, ale váží polovinu, a teď a tady je to paráda. Sluníčko, nádherné ráno s mlhou v údolích a úzké asfaltky v lese do kopce z kopce mi připomínají naše Valašské kotáry. Den prostě nemohl začít lépe. Jedu vírníkem napřed na benzinku natankovat a potom budu nabíjet baterku pojezdu. Na benzince se na chvíli připojím na síť, dotankuji a pak už v pohodě dojedu zpátky na letiště. Tam chci alespoň další hodinu dobíjet baterku. Takže jdu navštívit muzeum Fernanda Alonsa. Je to zážitek, připomínající Enzo Ferrari muzeum v Modeně. Jenom lituji, že jsem nevěděl dříve o nutnosti objednat si jízdu na vedlejším motokárovém okruhu dopředu. Nevadí, alespoň mám tedy čas do setmění navštívit vzduchem nejsevernější a nejzápadnější výběžek španělské pevniny. Vzhůru na cestu. Nádherné pobřeží severního Španělska mě baví. Jenom u Faro de Estaca (nejsevernějším výběžku Pyrenejského poloostrova) mě vadí nízká oblačnost. To nebylo objednáno!! Chvíli pozoruji on-line kamery na windy a základny oblaků a zjišťuji, že Fisteru nemá smysl dnes navštěvovat. Takže tento minulosti považovaný „konec světa“, latinsky finis terrae, je nyní jen nejzápadnější místo pevninského Španělska. Já chvíli letim nízko nad vodou kolem útesů, než mě oblačnost zase pustí nad pevninu a potom už vnitrozemím oblétám CTR Coruně a Santiaga. Tato část Španělska je hezká zvlněná krajina ale kopečky jsou tady ještě v mracích, tak kolem CTR Viga zase zalétám k pobřeží a už se chystám na překročení řeky Minho, což je u pobřeží hranice s Portugalskem. A lehce přitankovat na letišti LPVL Maia. Tady je čilý provoz dvou škol, které zde krouží s Cessnama. Borci mi nabízí Avgas za 4 eur/ litr. Ale když jim ukážu jak jezdíme vírníky kolem Kolosea v Římě, posílají mě raději k benzince do města. Tam vzbuzuji opravdu radost a veselí. Sejde se tu alespoň 30 lidi z vedlejší restaurace podívat se na toto UFO. Kecáme, ani se s nimi nevyfotím. Od benzinky odjíždím jako king, ale je ve mě malá dušička. Zpátky jsou to 4 kilometry do slušného kopce a já jsem za poslední tři dny neměl ještě nabito do plných. Ale dojedu to!! Jenom poslední prudký výjezd až za branami letiště musím vyjet na vrtuli. Tak to klaplo.
Mám už nějaké zkušenosti elektro auty. I s těmi s velmi malým dojezdem.
První takový Peugeot Partner jsme měli ve firmě už v roce 2005. Měl ještě olověné baterky a výrobce deklaroval dojezd 100 Km. Jezdili jsme tehdy do kooperace ze Zlína do Vsetína. To je 30 Km jedna cesta. V zimě jsem to na plné nabití neotočil a bylo potřeba na benzince ve Vizovicích trochu dobít. No a tuto dobu mi nyní připomíná rozdíl mezi normálním produkčním Calidusem Gyromotion a tímto prototypem.
Při odletu z letiste Maia se míjíme s modrým Cirrusem s českou imatrikulací. Zkouším pilota do rádia oslovit česky, ale nedočkám se odpovědi. Tak to bude asi nějaký Portugalec s letadlem z Česka. Ale já už zase musím trochu upalovat. Mám to do cíle 260 kilometrů a západ slunce je za hodinu a půl. Navíc mi Antonio píše, že večer bývají v tuto dobu nad letištěm mlhy. Ale stihnu to hezky a mlha není. Tato část Portugalska byla ovšem jen zvlněná krajina, zato samý les. Docela jsem měl co dělat, mít v dohledu vždy nějakou alespoň trochu nouzovou plochu. Další den ráno ovšem už mlha je a drží se dle předpovědi až do oběda. To mi dává trochu času na oddech. Ještě mi zbývá poslední úsek mé plánované cesty a to je návštěva Cabo da Roca. To je nejzápadnější výběžek evropské pevniny. To už jsme ale na letišti společně s Antoniem. Ten vlastní hezký Bristell se zatahovacím podvozkem, ve škole má dva Sky rangery , dva vírníky MTO sport a jeden Calidus. V Portugalsku musíte být pilot s PPL licencí na letadlo, abyste mohli následně dělat výcvik na vírníku. Dost komplikace pro školu a tedy i rozvoj vírníkového létání. No ale já si užívám závěrečný let, kdy si mě předává Lisabon approach a vojáci ze základny Sintra. Asi jsem se jim ale líbil, protože Antonio můj let sledoval na Flightradaru a nebývá prý zvykem pustit ultralight takto přímo a nechat mě kroužit kolem Caba dle libosti.
Zbytek odpoledne a večer jsem měl soukromou komentovanou prohlídku centra a mnoha zajímavých míst v Lisabonu, abychom se rozloučili večeři na nejluxusnější ulici Av. da Liberdale v restauraci s mořskými plody. Většinu chodů jsem nedokázal ani pojmenovat.
Já letím domů, ale vírník tu zůstává na další zimní cesty. Také zjistíme možnosti školení tady na hezkém letišti Benavente nedaleko Lisabonu pro frekventanty a zájemce z řad našich žáků ve vírníkové škole Flyway.
No a na závěr pár údajů z cesty. Na trasu dlouhé téměř 4000 kilometrů jsem navštívil 7 zemí, nalétal jsem bezmála 30 hodin, přistál na 16 letištích a spotřeboval 700 litrů benzinu. Ale viděl a prozkoumal jsem zase hezký kousek Evropy.
