Druhá letošní letecká akce je tradičně určena spíše začátečníkům létání ve skupině, aby se naučili základům. I proto vedla „jen“ do Maďarska a na Slovensko. Nicméně naše výlety jsou nejen o létání, ale hlavně o partě, která se vytvoří vždy skvělá – máme přece hodně společných témat k probírání.
Jak se občas stává, přihlásilo se více účastníků, než je organizačně únosné. Hodně nesnadno se mi říká pilotům, že jsou „pod čarou“, ale tentokráte to bylo snazší. Jedna z posádek nakonec odřekla, náhradník Lelo byl velmi pružný a už předem připravený na případnou účast. Nakonec se ukázalo, že bez jeho maďarštiny bychom přišli o jednu výjimečnou atrakci.
Start byl stanoven na 9.hodinu ve čtvrtek, 1.8. a nevím proč, ale největší problémy míváme s počasím na začátku. Tentokráte letěly posádky z Čech raději o den dříve a nocovaly „na základně“ v Přerově na letišti. A dobře udělaly, protože čtvrtek ráno byl ze západní strany Českomoravské vrchoviny neletový. Hrana fronty byla ve Světlé nad Sázavou, odkud startoval Luboš s Blankou a akorát jim to vyšlo.
Nocování v Přerově mělo ještě jeden pozitivní efekt – ubytování tam není zrovna po jednom nebo po dvou, takže několik hodin spánku stačilo, abych dostal z vícero stran jednoznačné zadání: „Pro tyto tři při spaní hlučnější chlapy, Lubore, objednej jednolůžkové pokoje.“
První brífing bývá vždy delší, protože nováčkům je nutno říci všechno tak, aby dobře pochopili, co se po nich žádá. Ti letošní byli velmi chápaví a rychle vstřebali všechny potřebné informace. A co je napadlo cestou ke strojům, dovysvětlili ochotně ostřílení veteráni.
Před stroji nastalo nezbytné focení osádek a pak už jen „Do tanku v tank“, roztočit rotory a hurá směr Lučenec. První přistání v letce proběhlo hladce a v pořádku, Maťo s benzínem byl připraven a za necelou hodinku jsme byli připraveni k odletu. Jenže ouha – jedna z pneumatik Zdeňkova stroje byla prázdná. Okamžitě se vyrojila spousta ochotných mechaniků, Jirka vylovil duši, místní půjčili potřebné nářadí a za 30 minut bylo kolo opraveno. Opět se prokázal kolektivní letecký vírníkářský duch.
Mezitím jsem telefonicky posunul letový plán, a protože časový odhad mi vyšel, mohli jsme okamžitě startovat. Další skok vzduchem a po 40 minutách jsme přistávali v Egeru na letišti. Podařilo se mi objednat taxíky ještě téměř ve vzduchu, takže téměř s posledním přistávajícím už začala najíždět auta. Pět vozů nás rychle dopravilo na hotel a po odložení věcí jsme se vydali na krátkou prohlídku města a také něco zakousnout.
Na cestu zpět z centra jsme měli vyhlídnutý silniční vláček, jenže ouha, končil svoji denní směnu zrovinka na minutu tehdy, když jsme jej potřebovali. Zde se velmi osvědčila Lelova slovní zásoba maďarštiny, ukecal touto pro Evropu zvláštní řečí řidiče a zanedlouho už jsme seděli ve dvou vagóncích a vezli se do Údolí krásných panen na objednanou ochutnávku vína. Při vystupování z vláčku si ještě řidič s Lelem něco povídali a úsměvy na obou stranách maďarsky mluvících chlapů prozrazovaly, že se dohodli na odvozu i zítra ráno na letiště. Nemusíme tedy objednávat pět osobních vozů, stačí jeden vlak 😊.
Ochutnávku vína ve sklepě nám neservírovala bohužel žádná sličná dívčina, jak by napovídal název údolí (viz výše), z pěti vzorků byly stěží dva pitelné, takže jsem se alespoň snažil účastníky zájezdu nalákat na budoucí na ochutnávku u Valerie ve Stredě, aby si spravili chuť. Tam je kvalita zaručená a i množství vzorků je jinde…. Nevadí, pokus byl učiněn. Nicméně procházka po množství sklepů večer, kdy teplota byla kolem skvělých 25 stupňů byla příjemným zakončením dne.
Páteční ranní skvělá snídaně nás dobře naladila, vlak se na domluvené místo dostavil včas a my jsme si užívali jízdu přes celé město až na kopec na letiště. Místní se ohlíželi, protože v daných částech se vláček běžně nevyskytuje. Po příjezdu na místo jsme se ještě vyfotili, koneckonců vlak jezdící až k letišti nemá ani Praha. A nám na to stačilo k domluvě pět minut…
Start proběhl už za tepla z poměrně hrbolatého letiště, nicméně ještě před ním jsme se stačili seznámit s místními, kteří si přišli zalétat. Užitečné kontakty pro příště.
Cílové letiště v Hajdúszoboszló nás přivítalo mírným provozem dvou letadel a po hladkém přistání jsme se odebrali do termálních lázní. Lidí bylo jako obvykle relativně dost, ale pořád méně než o víkendu. K večeru již bylo teplotně lépe a lépe se nám i letělo do Stredy nad Bodrogom. Řídicí v prostoru města Nyíregyháza nás pustil bez problémů přes své území, což nám urychlilo cestu a zakrátko jsme se řadili na finále. Přistání opět hladké a po něm jsme své stroje seřadili vedle slovenských přátel. S celkem čtrnácti vírníky jsme se nevešli na letištní parkovací místo, z čehož měl největší radost Čaba, majitel letiště. Říkal, že tak početnou návštěvu mívá jen jednou ročně, když s pravidelností tokijského expresu přilétáme my.
Majitelka penzionu Zlatá putňa Valerie pro nás přijela na letiště i s kolegyněmi celkem čtyřmi vozy, takže jsme odjeli rychle a naráz. Super. Večeře bohatá, pivo chlazené a trocha kytary, co nám chybí?
Další den mělo být nehezky, takže jsem kromě letového vymyslel i alternativní program. Po krátkém cvičení na letišti se předpověď bohužel naplnila (dle místních dva měsíce předtím nepršelo….) a my jsme se vrátili na penzion. Nevadí, místo na sezení je, teplota příjemná, nápoje k dispozici, takže jsme asi tři hodiny věnovali Sky Demonu a jeho funkcím. Večerní ochutnávka vína bohatě splnila očekávání. Místní několikaputňové Tokajské opět osvědčilo svou kvalitu.
Lehce i více ovínění jsme zapadli do pokojů a vyspali se na návrat domů. Ráno jako vymalované nám dopřálo snadný skok do Bidovců na dotankování (díky Oto 😊 ) a potom nádherné defilé kolem panoramatu Vysokých Tater. Řídící si nás srovnal do stejné výšky a pustil nás až na severní okraj CTRka. Ve formaci jsme to dotáhli do Ružomberoku a odtud už nastal „rozprach“ na domovská letiště.
Díky všem za účast na podařené výpravě a už začínám plánovat Itálii.
