Paráda. Po čtyřech dnech čekání dostal Matúš povolení k letu dále na jih Turecka a na Rhodos v Řecku. Přišlo odpoledne v 17 hodin, tedy hodinu do západu slunce. Jelikož je letiště LTBS Dalaman vzdáleno 400 Km, nevím jak to za hodinu stihne. Moje povolení nedorazilo.
Druhý den ale nakonec vše klapne i mě, a po mírném zdržení tedy pokračujeme přes Turecko. Cestou na jih letíme stoupáme do hor. Těším se, protože naše cesta vede přes Pamukkale. Naposledy jsem tu letěl na paramotoru někdy v roce 2014. To jsme celá skupina Nirvana Racing teamu vystupovali s parádní noční Light show na podzimním setkání v Olüdeniz a sem jsme si potom jenom odskočili na jedno odpoledne. Dnes si prolétáme a prohlédneme celý areál z vírníku.
A už pokračujeme na jih přes poslední kopce pohoří Sandras u Mugly k pobřeží. Otevírá se nám pohled na nádhernou, v tuto roční dobu neuvěřitelně zelenou, krajinu u jezera Koycegis a zátoky Istuzu Beach, jinak též zvanou želví pláž. Nedaleko odsud má letiste a penzion Goki. Je to kamarád od našich hostitelů z Bursy a jsme k němu zváni. My ale chceme ještě dnes přiletět na Rhodos a to znamená pasovou kontrolu na mezinárodním letišti Dalaman LTBS a to samé na řecké straně na LGRP Diagoras. A dobře, že jsme nezastavili u Gokiho, ačkoliv to bylo lákavé pozvání. Letiště Mugla Dalaman je totiž neuvěřitelně rozsáhlé s řadou terminálů. Podle slov místních to tady v sezóně pěkné frčí. Teď tu ale zdechl pes. Dokonce pro nás nepřijeli ani z handlingu a my bloudíme kolem zamčených vchodů. Nakonec voláme našemu agentovi, jestli by dokázal pro nás zajistit benzin a odbavení. Nějakým kouzlem se asi po další půlhodině objevují jak cisterna, tak zřízenci. Další hodinu trvá než seženou celníky a pasováky. Jsme v klidu, je tu hezky a pokračování z Rhodosu na Kypr už jsme dnes stejně odpískali.
V pohodě za půl hodiny přistáváme na řeckém území. No a tady znovu překvapí. Dáma z mého handlingu čeká speciálně na mě (že přiletíme dva vůbec netuší) už několik hodin a hned na nás spustí litanii. Uklidnuji i Matuse a tuším, že bude potřeba ji nějak rozmluvit a potěšit. Má nás totiž na starosti a byli jsme objednání jen na zastávku. Nemáme tudíž povolení tu nocovat. Navíc se žene pěkná vichřice a nikdo si nechce vzít na triko naše virniky na stojance. Postupně se propracujeme až k nejvyššímu nadřízenému. Ten konečně pochopí, že už vzhledem k blížícímu se západu slunka není kam letět a do Turecka se bez nového povolení také nedostaneme. Takže jako v Zadaru před příchodem Bory vážeme k virnikum závaží a jedeme na perfektní řeckou večeři do města. Tady to v sobotu večer opravdu žije a tak si dáme taky pivo, podíváme se na fotbal s řeckým komentářem a jdeme spát. Zítra se po týdnu rozdělíme a chceme startovat docela brzy.
Já letím svůj nejdelší úsek přes moře. Téměř 500 kilometrů na Kypr, odtud bych chtěl jeste dalších 400 kilometrů přes moře do Egypta. Přílet na Kypr byl pro mě docela dramatický. Vše ale nakonec dobře dopadlo. Je to však na samotné vyprávění, nebo příběh pro večerní posezení u dobrého vínka.
Já na Kypru protáčím panenky. Tuto cestu se snaží snad všechna letiště soupeřit o nejvyšší poplatky a nejdražší benzin. Nyní absolutně suverénně vede Kypr. Doufám, že jej už nikdo nepřekoná. Nepomáhá ani karta AOPY, kterou jsem po neblahé zkušenosti ze Sofie zakoupil.
Ale cesta do Egypta přes Středozemní moře, vítr do zad, nádherné večerní výhledy a velmi srdečné přivítání na vojenském letišti HESP Port Said, nechaly všechny trable na evropských březích.
Jediné místo v Egyptě, kde je k dispozici avgas je HEOC October airport. Protože mám den zpoždění podle původního plánu, a v pondělí je tady zavřeno, mám den ve městě Port Said.
Tak proč ne. V Česku je zima a sníh. Tady se dá koupat v moři a běhat po pláži. A při průzkumu města se ihned seznamuji s domácími.
Zítra se snad dostanu do Hurghady. Známého to střediska na břehu Rudého moře.
